Všichni jsme si prošli pubertou, přesto jsme mnohdy my dospělí v některých situacích
týkajících se svých dětí zcela bezradní. Nabízí se však otázka, jestli dítě v naší rodině
procházející pubertou nemá stejný pocit.

Puberta je v pořádku
Když se podíváme na teenagera, tak pubertou vstupuje do jednoho z nejtěžších období
života. Mění se psychicky, fyzicky, sociálně. Musí zvládnout různé úkoly a výzvy, které
k tomuto období patří, ale zároveň čelí výzvám svých vrstevníků. Pandemie vše
zkomplikovala, protože se nemohli setkávat. Puberťák chce vyzkoušet ve světě všechno, co
se doma naučil. Zjišťuje, jestli to funguje i mimo rodinu. Je přirozenou věcí, že se odpojuje od
rodinného prostředí a hledá své vlastní já a jedinečné místo v životě. Pokud by si takovým
obdobím neprošel, v rodině se pravděpodobně odehrála nějaká těžká situace, která dítě
přímo nebo nepřímo nutila k tomu, aby zapomněl na svůj osobní život a myslel pouze na
přání svých rodičů nebo jednoho z nich. Doba bez puberty, protože se nešlo nějakým
způsobem vymezit svým rodičům, pak způsobuje komplikace do budoucna.

Puberťák žije podobný život jako my, no emoce vítězí
Nás, kteří jsme toto období svého života již vytěsnili, z toho všeho třeba bolí hlava a
podivujeme se nad tím, co všechno jsou ty naše děti schopny vymyslet nebo udělat. Hlava
nám to nebere. Divit se však není na místě i vzhledem ke složitosti doby, ve které všichni
žijeme. Puberťák žije v době výkonu stejně jako my a je tlačen k tomu, aby druhým dokázal,
že za něco stojí. Jeho mozek v určité chvíli ví, jak má rozhodnout a také ví, co je v pořádku a
co ne. Například ví, že chemikálie se nepije a hlava v záchodě se nesplachuje, ale často se
rozhoduje pouze emocionálně. Rozhoduje se podle toho, co potřebuje on, nebo skupina, do
které chce zapadnout. Přeje si být součástí dění, dokázat svým kamarádům, že má hodnotu,
a proto chce naplnit jejich očekávání. Do toho všeho vstupují jeho rodiče a pokud vstupují
nevhodně, situace se komplikuje.

Nikdy dítěti neříkejte, že vás zklamalo
Každý puberťák je jiný, závisí to od hormonů, které v každém z nás fungují trochu jinak. Co
však spojuje všechny puberťáky je absence komunikace. Jejich odpovědi jsou stručné: ano,
ne, možná, tak dobře, ok. Víc neřeknou a trvá to několik měsíců. Proč je to tak? Pokud takto
komunikuje váš puberťák, pak máte doma zdravé dítě. Je to běžná součást tohoto období.
To, že má pocit, že mu vůbec nerozumíte, že jste úplně z jiné planety jako on však
neznamená, že puberťák vás nepotřebuje a nechce, abyste se o něj zajímali. Nenechte se
odradit stručnými odpověďmi. Za těmito slovy se může schovávat skutečnost, že neumí
vysvětlit, co je jeho problém. To, co puberťáky trápí je osamělost. Přesto, že jsou neustále
uprostřed lidí, vrstevníků, v různých společenských bublinách, mají hodně „offline a online
přátel“, cítí se osaměle. To vše souvisí s dobou, ve které žijeme, a která je hodně orientovaná
na výkon. I od puberťáků se v každé oblasti jejich života očekává výkon. Ve vztahu k rodičům
musí kolikrát podávat maximální výkon, vše musí mít uklizeno, musí chodit na různé kroužky, dostávat dobré známky, čeká se, že například převezmou rodinnou firmu, nebo se po nich
chce, aby se stali lékaři nebo právníky podle vzoru svých rodičů. A přitom chtějí být někým
jiným! Cítí tlak od rodiny, ale mají třeba jiné zájmy. Tlaky jsou přirozeně i ve školském
prostředí a dostat se do nějaké skupiny vrstevníků nebylo nikdy jednoduché. Nikdy
v dějinách lidstva nestačil klid, abyste ukončili přátelství. Pokud nepodáte výkon, nebo se
nezapojíte do nějaké výzvy od vrstevníků, tak nejste „dost dobrý/á“. Jenomže mladí lidé
potřebují být součástí nějaké skupiny teenegerského věku. Vyhoření se dnes netýká jenom
lidí v pomáhajících profesích, ale bohužel i adolescentů. Máme před sebou generaci mladých
lidí, kteří se bojí selhat, nebo udělat nějakou chybu, protože mají pocit, že svět jejich
hodnotu vnímá pouze přes výkon.

Nepochybně i generace rodičů nechtěla selhat, ale sociální sítě v dnešních puberťácích
vyvolávají až panický strach. Když v dětství selhala generace dnešních rodičů, dostala
většinou nějaký trest, ale panický strach nebyla samozřejmost. Když dneska mladý člověk
selže, nedostane trest. Spíš si vyslechne slova: „Ty jsi mě velmi zklamal. Selhal jsi, to jsem od
tebe fakt nečekal/a. “Taková slova jsou absolutně zraňující a měli bychom je ze slovníku
odstranit. Je třeba ještě dodat jednu radu: Pokud se kolem nás nachází mladý člověk, který
trpí sebepoškozováním, je to důkaz, že prožívá těžké vnitřní stavy a fyzická bolest je pro něj
jakýmsi řešením, jak si poradit s bolestní neviditelnou, která je pro něj neúnosná. Takový
člověk potřebuje pomoc.

Neodsuzovat
Co má tedy rodič říct, pokud nesmí použít cokoliv o zklamání? Je jasné, že má rodič o dítě
obavy. Je tedy lépe použít větu: „Mám o Tebe strach. Nechci, aby si některé věci dělal/a,
mám tě rád/a. Nechci, aby sis ublížil/a.“ Tyto věty jsou lepší, projevujeme jimi zájem.
Když se dítěte zeptáte, jaký měl den, nebo co prožil, za tou větou se často ukrývá výkon.
Chceme slyšet, jaké byly známky, co snědly. Pořád je to výkon, výkon, výkon.
Průměrná délka rozhovoru rodiče s teenagerem je 7 minut denně a většina otázek se týká
výkonu. Měli bychom mluvit přes naše emoce. Děti neodsuzujme. Neposuzujme. Neříkejme
soudy. „Ty jsi zloděj, ukradl jsi kartu atd“. Můžeme odsoudit jednání – tedy tu krádež, lež
atd., ale neodsuzujme dítě. Např.: „Víš, nechci, aby se v naší rodině kradlo. Asi si k tomu měl
nějaký důvod. Pojďme se o tom pobavit. Víš, nyní cítím hněv, smutek, protože jsem si
myslel/a že tyto věci jsme již vyřešili.“ Zkrátka mluvíme o emocích. Může se stát, že vám dítě
řekne: „Dej mi pokoj.“ Nebo jinými slovy vyjádří, že s vámi nechce mluvit. Co potom?
Netlačme děti do rozhovoru. Nemusíme to vyřešit hned. Můžeme si dát čas na to, abychom
to rozdýchali, a pak se k tomu vrátíme.

Staň se fanouškem svého dítěte!
Pro rodiče to nebude jednoduché, ale dítě potřebuje zažít, že je respektované, vyslechnuté,
že dostává prostor, aby řeklo, jak to vidí a co si myslí. Neříkejme dětem v tomto věku: „Jsi
mladý, ještě ničemu nerozumíš. Od dobroty nevíš, co máš dělat. Nevíš, co se sebou.“
Právě naopak, je to příležitost ptát se jich: „Viděla jsem na internetu něco o
„paracetamolové výzvě“. Prosím Tě, co o tom víš? Co bys udělal ty? Je někdo, koho bys
požádal o pomoc? Umím si představit, že kdyby tě vyzval kamarád X.Y., asi by pro Tebe bylo
těžké, říct ne.“
Nechme děti vyprávět, používejme pouze uši, ne ústa. Víc poslouchat, méně mluvit.

Naše děti potřebují být vyslechnuty. Počítejme s tím, že nebudou na první pohled nadšeni.
Neprojeví vám dík. Ale potřebují vědět, že se s nimi chcete bavit. Nevzdávejte to.