Neřeš to! Tak jako se dítě učí chodit, tak máš ty právo být nováčkem. Chceme, aby ses cítil jako doma. Zbav se předsudků o sobě a neřeš, co si myslí lidé kolem. Nevadí, že ze začátku nevíš, co máš dělat!
Kostel – posvátný prostor
Aneb proč chodí křesťané do kostela?
Lidská zkušenost s posvátnem
Osmého října slavíme v Želivě slavnost posvěcení chrámu. Vrchol tohoto slavení bývá během nedělní eucharistie, kdy se v kostele sejde ke slavení mše celá farnost. O co jde při slavení posvěcení chrámu? Známe různé církevní slavnosti, svátky nebo památky, ale ve všech těchto případech se během slavení setkáváme s osobou. V první řadě to jsou osoby Svaté Boží Trojice, které oslavujeme i při slavnostech zaměřených na Pannu Marii nebo svaté. Ale jak je to se slavením kostela? Mohlo by se možná zdát, že se tím trochu vracíme k pohanství, kdy se budovám, posvátným hájům a jiným zázračným místům připisovaly božské významy. Nicméně abychom slavení zasvěcení kostela pochopili správně, je třeba si uvědomit, že už židovství a posléze křesťanství odmítlo takové praktiky tím, že se oba náboženské směry rozhodly uctívat jenom jediného Hospodina.
Zamysleme se nejdříve nad významem posvátných míst. Zde musíme jít ještě před křesťanství, a dokonce i před židovství. Antropologové tvrdí, že lidská civilizace vznikla v momentě, kdy lidé začali pohřbívat své mrtvé. To znamená, že začali mít úctu k zemřelým, a místa jejich odpočinku byla nějakým způsobem vyňata z běžného užívání. Nedá se zde ovšem ještě s jistotou mluvit o víře v posmrtný život. Souběžně s praktikováním úcty k zemřelým si lidé začali uvědomovat existenci něčeho nadpřirozeného, což se často projevovalo úctou k rodinným či místním bůžkům a různým tajemným silám. Pro účely projevování úcty byla vyhrazena zvláštní posvátná místa, kde lidé své bůžky a jejich projevy oslavovali. Podobnou dynamiku můžeme vidět i ve formovaní Vyvoleného židovského národa, kdy Synové Abraháma nejdříve poznávají Boha a pak mu král Šalamoun staví chrám, kde Bůh chce přebývat a kde mu lidé přinášejí vzácné dary a klaní se mu.
Dnes známe místa setkání člověka s Bohem v každém velkém náboženství a tak synagogy, mešity a kostely patří neoddělitelně do naších měst a obcí.
V čem jsou křesťanské kostely jiné?
Často dnes slýcháme, že lidé v něco věří, třeba i v Boha, ale nechtějí chodit do kostela. Tvrdí, že s Bohem si mohou popovídat například během procházky v lese nebo někde na louce, kde se cítí příjemně. Křesťanství uznává, že to tak také jde. I samotný Ježíš říká „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
Otázka ale zní, s jakým Bohem si takoví lidé chtějí povídat? Mohou na louce poznat Boha křesťanství?
My známe Boha díky tomu, že informace o něm máme od našich předků. Tento pramen nazýváme Tradicí církve, ve které je zahrnuto Písmo svaté, všechny pravdy víry ale i historie křesťanství. Tento zdroj informací funguje proto, že víra je sama v sobě sdělná. To znamená, že věřící člověk má potřebu se o svou víru podělit a díky tomu se víra může sířit do celého světa. Kdyby například apoštolové neměli potřebu podělit se o svou radost ze setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, dnes bychom ani nevěděli, že vůbec nějaký Ježíš z Nazareta existoval. Ježíš si ovšem přeje, aby ho všichni poznali. On je naše Brána do nebe a všichni budeme, vlastně už jsme, v Kristu spaseni. Není zde žádného jiného prostředníka mezi Otcem a lidmi. A já věřím, že každý člověk do nebe chce dojít. Lidé si to však často neumí představit, a tak se raději uspokojí lacinými odpověďmi, jen aby nemuseli převzít zodpovědnost za svůj život, a to i ten posmrtný. Velmi rozšířená je neurčitá představa, že si každý člověk potřebuje zabezpečit jakousi „vstupenku do nebe“, kterou si zaslouží jen dokonalým životem. Mnozí pak vidí křesťanství jako organizaci, která nutí své členy dodržovat tvrdé morální zásady, kterým nejsou schopní dostát, a už nevidí Krista, který nám všem jde vstříc s „volňáskem“, zadarmo, bez jakýchkoliv zásluh.
Jak už bylo naznačeno, jádro křesťanského života tvoří setkání, lépe řečeno setkávaní se zmrtvýchvstalým Kristem. Ideálním místem pro toto setkávání je kostel. V kostele se totiž konají mše, při kterých se zpřítomňuje umučení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kostel je standardním místem vysluhovaní svátostí. To zde se ve křtu ze starého člověka stává člověk nový a zde přijímáme Ducha Svatého ve svátosti biřmování. Zde nám také Kristus odpouští hříchy ve svátosti smíření. V kostele odpovídáme na Boží volání, zde říkáme Ano milované osobě. Zde přijímáme svěcení, abychom mohli sloužit Bohu i lidem. Do kostela se také vracíme na konci naší pozemské poutě, kdy se s námi na chvíli loučí i společenství věřících. Kostel je místem života, v kostele je život, v kostele to žije. V kostele prožíváme radosti i smutky. Do kostela chodíme i s našimi trápeními a svěřujeme je Bohu.
Zde je třeba říci, že kostel oproti častému očekávání není místo, kde bychom od kněží měli čekat zázračné odpovědi na všechny naše otázky. Nevíme například, proč umírají děti na rakovinu. Nevíme, proč je někdy tak náročné uživit rodinu a vychovat děti. Nevíme, proč někdy naše vztahy, o kterých jsme si mysleli, že jsou nerozlučitelné, končí velkým fiaskem. Nevíme, proč je utrpení tak zdrcující…
Těžko se nám hledají slova, když před námi stojí trpící člověk. Co ale víme, je to, že i když my tady na zemi si s tím nevíme rady, Kristus si s tím jistě poradí. Pohlédněme na kříž a uvidíme, že on má osobní, bytostnou zkušenost s lidským utrpením. On přesně ví, o čem mu říkáme, on ví, co prožíváme.
Bůh nám přichází vstříc. To on nás přivedl do kostela, i když si myslíme, že jsme přišli sami. On nás shromáždil v jeden Boží lid. Ve mši prožíváme tu podivuhodnou výměnu milostí: Bůh nám dává spásu a my mu vracíme slávu, úctu a čest. On nás posvěcuje a my ho velebíme, on nám žehná a my mu přinášíme plody naší práce, chléb a víno, aby on nám dal nazpátek Tělo a Krev svého Syna, jako pokrm na cestě do života věčného. V kostele jsme posvěcováni, to jest uschopňováni přijímat Boží milosti. Na základě toho jsme pak schopni se o ně dělit. Jsme schopni šířit lásku, protože jsme ji přijali od Boha.
V kostele se shromažďuje společenství, na kterém se uskutečňuje spása
Z výše uvedeného vyplývá, že kostel není posvátný pro stavbu samotnou, ale pro společenství věřících, které se v něm schází kolem Krista. Dokonale to vystihuje příběh o Zacheovi (Srov. Lk 19, 1 – 10), který toužil spatřit Ježíše, i když se bál, že on se s ním, hříšníkem, bavit nebude. Jeho touha byla tak silná, že dokonce běžel před davem napřed, aby vylezl na strom a mohl Ježíše alespoň spatřit, až bude procházet kolem. Jenže ve skutečnosti to bylo naopak: Ježíš počkal na Zachea. Počkal si, až bude připraven ho vyslechnout. A dobře víme, co následovalo. Ježíš se Zacheovi skoro vnutil do domu, ale evangelista píše, že Zacheus ho přijal s velikou radostí. Je to moment, kdy vidíme, jak si Bůh buduje chrám v srdci člověka. Ježíš pak utvrdil lidi kolem o Božím záměru, když řekl, že do domu Zachea v ten den přišla spása. To je nakonec ten nejpádnější důvod, proč vlastně chodíme do kostela: je to proto, abychom dosáhli spásy. Vystihuje to i vstupní modlitba tohoto dne:
Bože, připomínáme si dnes výroční den posvěcení tohoto kostela,
ve kterém se shromažďujeme, abychom tě chválili;
vyslyš naše prosby a stůj při nás, abychom ti zde sloužili vždy s čistým srdcem
a stále plněji zakoušeli, že se na nás uskutečňuje spása.
Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána,
neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije
a kraluje po všechny věky věků.
Zamyšlení pro návštěvníky kostela
Na konci tohoto příspěvku by bylo vhodné představit nějaké shrnující zamyšlení, nějakou výstižnou motivační kampaň pro to, aby lidé chodili do kostela. Osobně si myslím, že Bůh je natolik všemocný, že si najde cestu k člověku, i když se člověk do kostela nepohrne. Proč mu to ale trochu neulehčit? Nechci zde popisovat žádný přesný návod na použití kostela, zakončil bych své zamyšlení pouze malým přáním:
Přeji Vám i sobě, abychom se v kostele nikdy necítili sami. Je zde Kristus, který se na setkání s námi těší. Přeji nám, abychom měli radost z toho, že lidé, kteří jsou v kostele, chtějí být s námi. Přeji nám, abychom se proměňovali v živé kameny, ze kterých si Bůh buduje svůj chrám. Přeji nám, abychom o našem setkání ze zmrtvýchvstalým Ježíšem vydávali takové svědectví, aby to oslovilo lidi, kteří Ho zatím neznají. Pokud nám to takhle půjde, mám velkou naději, že se pro tento svět staneme věrohodnými následovateli Krista.
P. Gorazd Tomáš Plavnický, O.Praem.
Irena
Teprve ve světle, které mi vzešlo z obrácení jako Boží milost, mi došlo, jak jsem své křesťanství žila nekřesťansky. Jako rutinu, pravidla a morálku bez
Vojtěch
Před vylitím Ducha Svatého nebo křtem v Duchu Svatém jsem nevěděl, co je to svoboda božích dětí. Myslel jsem si, že víra je především o
Kateřina
KateřinaVe svém životě jsem zažila dvě významná setkání s Ježíšem, která změnila můj dosavadní způsob života. První se událo před mými 17. narozeninami, kdy jsem